Pár střípků vzpomínek pro jubilejní zprávu
Nechce se tomu ani uvěřit. Je to poprvé, co jsem byl už i já osloven coby pamětník. Dvacet let jsem posílal prosebné dopisy jiným, teď jsem ho dostal sám, abych přispěl nějakou vzpomínkou do připravované jubilejní zprávy. Není ale vůbec jednoduché vybrat z těch mnoha desítek událostí pouze jednu či dvě. Snad mi bude prominuto, když se zde zmíním zejména o těch, při nichž jsem měl možnost prožít onen velice příjemný pocit hrdosti na školu, kterou jsem měl tu čest řídit.
Bezesporu největší akcí našeho gymnázia, kterou jsem za dobu svého ředitelování organizoval, byla oslava 75. výročí jeho založení. Na říjen 1995 vzpomínám hodně rád, vždyť velice náročná příprava této oslavy stmelila celý pracovní kolektiv v jednu rodinu a výsledek jeho snažení stál opravdu za to. Oslava výročí školy se po všech stránkách vydařila, o čemž svědčí mnoho děkovných dopisů, které nám účastníci oslav, zejména ti dříve narození, poslali.
Nedá se zapomenout ani na obrovský a neopakovatelný úspěch našeho gymnázia, které se díky celkovému vítězství maturantů v prestižních Národních srovnávacích zkouškách SCIO stalo „Nejlepší střední školou r. 1997 v České republice“. Přiznám se, že když jsem v Praze přebíral před televizní kamerou diplom a hlavní výhru, byl jsem na své studenty a profesory opravdu hodně hrdý.
Velice rád vzpomínám na všechny školní akademie, které se uskutečnily v hlučínském kulturním domě, na koncerty našeho školního pěveckého sboru, na tradiční studentské akce (NON STOP ve volejbale, Crazy dny ke Dni studentstva, stužkovací večírky maturantů, sportovní dny o putovní pohár Pavla Strádala aj.). Z nich mi asi nejvíce utkvěla v paměti benefice k osmdesátinám slezského rodáka, hudebního skladatele a autora naší školní znělky Ilji Hurníka (za jeho osobní účasti), kterou naše gymnázium uspořádalo v roce 2002 a vyjádřilo svou nebývalou solidaritu tím, že finanční výtěžek z benefice (přes 33 tis. Kč) zaslalo na účet města Veselí nad Lužnicí, postiženého zničujícími povodněmi.
Velkého pocitu zadostiučinění jsem se dočkal v r. 2004, kdy po více než 10 letech značného úsilí vedení školy i jejího pedagogického sboru došlo konečně k definitivnímu schválení úplného šestiletého gymnázia v Hlučíně a jeho zařazení do Dlouhodobého záměru rozvoje vzdělávání v Moravskoslezském kraji. V tomto roce přestali být přijímáni uchazeči čtyřletého studia a místo jedné se každoročně začaly otevírat dvě primy cyklu šestiletého. Těší mě, že jsem stál u zrodu tohoto historického transformačního projektu a dožil se jeho realizace.
Každý ředitel školy je zároveň i učitelem. Také pro něj platí, že největší odměnou kantora jsou úspěchy jeho žáků. Měl jsem velké štěstí, že jsem mohl spolupracovat v předmětu chemie s řadou talentů, které se mi podařilo získat i pro reprezentaci naší školy v krajských kolech chemické olympiády a kde získali řadu cenných trofejí. Za všechny budu jmenovat dva nejúspěšnější - Petra Olšovského z doby „předlistopadové“ a Martina Plačka z doby nedávno minulé - kteří se stali v nejvyšší kategorii ChO krajskými vítězi a byli úspěšnými řešiteli také v kole ústředním. Spolu s Martinem Plačkem jsem se mohl také radovat při slavnostním vyhlášení 20 nejlepších studentů středních škol Moravskoslezského kraje v Ostravě v r. 2005. Ten ani nemůže mít zdatnějšího nástupce, než v letošním maturantu Matouši Krömrovi, který vybojoval nejen vítězství v krajském kole chemické olympiády, ale i jedno z nejvyšších míst kola celostátního.
V mém posledním školním roce, který byl bohužel náhle ukončen již v říjnu 2004 mým vážným onemocněním, mi vůbec největší radost udělala textová zpráva z místa finále národního kola Sportovních her v olympijském šplhu dívek, která mi oznámila, že naše hlučínské „šplhounky“ vybojovaly historický úspěch a staly se jeho celkovými vítězkami. A přiznávám, že mi tehdy vehnal slzy do očí dovětek jejich trenérky, prof. Nadi Hladišové, že „šplhounky bojovaly nejen za čest svého gymnázia, ale také za brzké uzdravení svého ředitele“. Co k tomu dodat? Snad jen to, že od dob Žákovy „Cesty do hlubin študákovy duše“ se gymnazisté zas tolik nezměnili.
A nebyly to v tomto školním roce pouze šplhounky, které mi svými smskami vyjadřovaly svou solidaritu a podporu. Byly to další stovky povzbudivých pozdravů od mých kolegyň a kolegů, ale i studentů, které mi přicházely na můj mobil na olomouckou kliniku. Nikdy jim za tuto morální podporu nepřestanu být vděčný.
Měl jsem vůbec velké štěstí, že jsem mohl řídit tak přátelský kolektiv, v němž jsem cítil vnitřní sepětí, pohodu, hezké mezilidské vztahy mezi učiteli a jejich studenty, pocit soudržnosti se svou školou. Sbor, kterému šlo vždy o zachování jejího dobrého jména. Přeji všem jejím studentům, aby i v budoucnu měli výborné učitele, kteří v nich vyvolají touhu po vědění, aby se mohli vždy s hrdostí prokázat maturitním vysvědčením z hlučínského gymnázia stejně tak, jako jejich předchůdci.
