Vzpomínky na Gymnázium Hlučín 1983 - 2005

Po dětských stopách Ilji Hurníka

(Jiří Bárta)

V závěru tohoto roku oslavil hudební skladatel, spisovatel a pedagog prof. Ilja Hurník, Dr.H.c. své 85. narozeniny. Rozhodli jsme se proto najít pamětníky, kteří by nám přiblížili tohoto porubského rodáka trochu blíže, zejména z období jeho dětství, které strávil v Porubě a Svinově. Opět nám pomohla jeho knížka "Dětství ve Slezsku", ve které se mj. zmiňuje také o svých školních létech. Díky ní se nám podařilo "vypátrat" jeho "první" nenaplněnou dětskou lásku – spolužačku Sylvu, o které píše na str.165 – 167 takto :

…Ve třídě byla Sylva, překrásná. Lásku k paní učitelce jsem mohl projevovat aspoň tak, že jsem ji opravoval. Kdežto k Sylvě vůbec nijak. Mučil jsem se pohledem na jiné chlapce, kteří své city také nijak neprojevovali, a přece mívali aspoň drobný úspěch – Sylva je tu oslovila, tu půjčila piják. Já nic. Měl jsem sice handicap v tom, že jsem seděl o čtyři lavice vpředu, zatímco Robert Klíč hned vedle přes uličku, na druhé straně jsem však v Třech dcerách hrál jejího otce, ona byla ta, co mě nevyhodila. A přece nic, žádný kontakt mimo scénu.

Tu oznámila paní učitelka, že secvičí se svinovskými dětmi celou divadelní hru. Ilja složí hudbu k tanečkům. To mě oblažilo. Ilja bude hrát Měsíčka a Sylva Marušku. To se mi rozbušilo srdce.

A to mé slabé, přetížené srdce se div nezastavilo. Když jsem si přečetl scénář. Na konci, když se Maruška chystá na návrat z nebe na zem, se s Měsíčkem políbí.

Tj. políbí se jednou při představení a padesátkrát při zkouškách. Jak jsem tu představu, že budu zahrnut Sylvinými polibky, nesl ode dne ke dni, začala být k neunesení. A když přišla první zkouška, když jsem se dokoktal k závěru, když se ke mně blížila Sylva, klidná a na vše připravená, tu jsem byl v koncích, vnitřně jsem se sesul, navenek ztvrdnul, neschopen se hnout.

Tentokrát se na mne paní učitelka pěkně usmála a řekla: "Nevadí, Iljo, dáš tedy Marušce jenom ruku."

Podal jsem jí ruku jak leklou rybu, pak ještě padesátkrát na zkouškách a naposled na představení. Věděl jsem, že jsem strašně selhal. A že za to selhání budu trpět. Ještě dlouho mě při té vzpomínce bolestně přepadal stesk, že jsem nebyl dost silný na cosi vzácného, co už nikdy nedostanu.
Aspoň už ne od Sylvy.

A tak naše reportáž "Po dětských stopách Ilji Hurníka" nemohla začít jinde, než u této tajemné Sylvy, příjmením Stuchlé, bydlící celý svůj dlouhý život v domě svých předků ve Svinově na Bílovecké ulici.

Přivítala nás velice noblésní dáma, které bychom její skutečný věk zdaleka nehádali. Přesvědčily nás až dvě vybledlé nahnědlé fotografie z let 1933 – 1934, na nichž jsme mezi žáčky 3. a 4. třídy svinovské obecné školy rozpoznali v blonďaté dívence s roztomilou afinkou naši hostitelku, ale také jejího spolužáka Ilju Hurníka.

Proto naše otázky na paní Sylvu směřovaly zejména do období školních let, které spolu prožili, zda si vzpomíná na svého nového spolužáka s poněkud nevšedním jménem Ilja, který se s rodinou přestěhoval do Svinova ze sousední Poruby, kdy se objevila v jeho knížce Dětství ve Slezsku, jaká byla jejich další cesta po ukončení obecné školy a po Mnichovu 1938 a zda se spolu stýkali i v době poválečné.

Paní Sylva si na spolužáka Ilju dobře vzpomíná. Již tehdy, v jedenácti letech, se od ostatních chlapců výrazně odlišoval, byl velice zvídavým žákem, neustále se při výuce paní učitelky Vincencie Míčkové na něco vyptával, ať už šlo o dějepis, zeměpis, fyziku či přírodopis . Měl zkrátka všeobecný přehled, často také vystupoval na školních besídkách a hrál krásně na piáno, dokonce už své vlastní skladbičky. Vzpomíná si, jak jim paní učitelka

ukazovala nějaké noviny, ve kterých byl vytištěn dlouhý článek i s Iljovou fotkou, který měl nadpis "Říkejte mu malý Mozart". A ve výloze jednoho svinovského obchodu se objevily také jeho tištěné noty "První melodie", jejichž obálku si sám v jedenácti ilustroval. Paní Sylva se samozřejmě zmínila také o nácviku divadelní hry, kterou pak děti předvedly svým rodičům na školní akademii. O Iljově skryté touze k její osobě však neměla ani potuchy a o jeho studu políbit ji dle předepsaného scénáře se dověděla teprve z jeho knížky. A nepopírá, že ji to hodně potěšilo ( také ji pobavilo, když ji redaktor Jirka Hrubý poškádlil, že "na Iljův polibek asi čekala hodně dlouho, až se ho určitě dočkala").

Po ukončení obecné školy se životní cesty obou spolužáků definitivně rozešly – Sylva odešla studovat klasické gymnázium v Ostravě, Ilja pak ostravské reformní reálné gymnázium. Rovněž zde prokazoval všestranné nadání, o čemž svědčí několik cen z různých středoškolských soutěží. První cenu obdržel v klavíru, v kompozici, melodramatu a literatuře, 2. cenu v recitaci. Tehdy už proslul coby mladý skladatel, když se v Olomouci uskutečnil koncert věnovaný kompozicím teprve dvanáctiletého Ilji Hurníka (za což jej ředitel gymnázia prof. Šílený prý pochvalně podrbal za ušima). Nebylo mu však souzeno v Ostravě odmaturovat. Přišel Mnichov a Svinov se měl stát německou obcí.

Den před vstupem německých vojáků na jeho území rodina Hurníkova definitivně opustila svůj domov. Rodina Sylvy Stuchlé však ve Svinově zůstala a Sylva tak v r. 1941 v Ostravě složila svou zkoušku dospělosti ( nad gaučem, na němž jsme seděli, na nás hleděla z dobového obrazu čerstvá maturantka).

Otevřeli jsme také monografii "Ilja Hurník", v níž autor vzpomíná na zábor Svinova hitlerovským Německem takto: " … Táta pořád ještě učil, ale včera přiběhl bledý – Jedeme. Za dvě hodiny nám odjíždí do Prahy poslední vlak. V činžáku přisedlém ke škole je můj domov, tam stojí můj klavír, tam zůstaly moje noty, knížky, americká kamna, do nichž ještě včera přisypal táta koksu – možná že ještě žhnou skrze začouzená slídová sklíčka…. "

Čas stanovený na návštěvu paní Sylvy uplynul jako voda, takže se dostalo na naši poslední otázku: A co současnost ? Její vzpomínka na Ilju je čerstvá, stará sotva měsíc. To jí zavolal z Prahy, že bude pracovat v odborné porotě klavírní soutěže, která proběhne na ostravské konzervatoři a jestli se u ní může kvečeru zastavit. A tak se zrodilo krásné setkání dvou spolužáků z obecné školy, kteří si toho měli tolik co říct !

Od paní Sylvy vedly naše další kroky ke svinovské základní škole, kterou Ilja Hurník se Sylvou Stuchlou navštěvovali. Pořídili jsme několik jejích snímků, nejvíce nás zaujala socha na stěně školní budovy. Ztvárňuje učitele národů J.Á.Komenského v neobvyklém oblečení – pumpkách. A tyto dobové kalhoty podle paní Sylvy zřejmě tuto sochu zachránily před zničením Němci, kteří v ní nerozpoznali tento náš český národní symbol a nikdo z místních českých občanů jim to po celou dobu okupace "nebonznul".

Ze Svinova jsme se pak vydali do rodiště Ilji Hurníka – "staré" Poruby, abychom zde vyhledali Hurníkovu vilku. Našli jsme ji ve velké zahradě, v sousedství největší vily tehdejšího továrníka p.Blažeje, kde nás přivítala jeho 85 letá neteř. Také ona nám velmi ochotně vyprávěla své vzpomínky na své blízké sousedy: "… Hurníkovi byli velice inteligentní a vlastenecká rodina. Ilja byl už od narození hudebně nadaný. Také jeho tatínek hrál krásně na harmonium a jeho maminka hezky zpívala v porubské sokolovně. Vzpomínám si, jak mu jeho dědeček, dlouholetý rektor Bárta, koupil nové housličky. Pro nás, pro děcka z dědiny, to bylo něco ! Iljovi jsme se za to smáli, ale pan rektor nás napomínal – Děcka, tak přestaňte se mu smát, Ilja bude jednou virtuóz ! Jenomže pro nás to bylo slovo úplně cizí a tak jsme na něho volali – Iljo, ty budeš virtoš ! Naše rodina měla pak celý život o Iljově hraní, skládání i psaní dokonalý přehled díky jeho mamince Slávce, která až do svého vysokého stáří psávala dlouhé dopisy mé tetě, Boženě Blažejové, která se dožila též devadesátky. Nezapomenu nikdy na to Slávčino písmo. Ona nepsala, ale přímo tiskla !

Také Iljova sestra Šárka, co si vzala skladatele Petra Ebena, nás tady navštívila, i se svými třemi chlapci. Nedávno jsem napsala Markovi, jak se mi líbí, když v televizi mluví s tak velkými osobnostmi (pozn. v pořadu Na plovárně) a byla jsem moc ráda, že mi Marek odepsal a moc mi děkuje - mám ten jeho dopis pořád doma schovaný…. "

A tak jsme si vyfotili obě stoleté vily a srdečně se rozloučili i s touto pamětnicí dětských stop Ilji Hurníka.