Příspěvek do nové publikace o osobnostech Poruby
Vzpomínky porubského kronikáře
Když se autor této publikace dověděl, že jsem kronikářem širšího rodu Bártů a Hurníků, oslovil mě, abych do ní přispěl i já několika svými osobními vzpomínkami na dvě z dvaceti uvedených osobností, které vzájemně spojuje nejen rodiště, resp. bydliště – Poruba, ale i příbuzenský vztah: Ilja Hurník je mým nejstarším bratrancem (náš dědeček Josef Bárta, dlouholetý řídící učitel porubské školy, naši rodinnou kroniku založil již v r. 1934), Lukáš Bárta je mým synem.
Paměť je zrádná, proto už 30 let vpisuji a vkládám do kroniky všechny důležité střípky z životů členů našeho rodu, abych je tak zachoval pro jeho budoucí generace.
Jelikož sleduji životní cestu Ilji Hurníka již velmi dlouho, není pro mne jednoduché vybrat z ní něco, co už o něm nebylo dříve řečeno či napsáno. Stejně tak je obtížné psát v omezeném prostoru příspěvku o vlastním synovi, jehož vývoj sleduji v kronice přirozeně ještě podrobněji.
Protože mých posledních dvacet pracovních let je úzce spojeno s Hlučínem a jeho gymnáziem, zmíním se zejména o těch osobních setkáních s bratrancem Iljou, která se uskutečnila právě zde.
Poprvé přijal mé pozvání do Hlučína v roce 1992. Tehdy se konala na Ostravské univerzitě slavnostní promoce, na níž byl udělen Iljovi Hurníkovi akademický titul Doktor pedagogiky honoris causa. Poté Ilja navštívil místa svého dětství, kde začaly první krůčky jeho klavírní a skladatelské dráhy. Ukázal mi tehdy na hlučínském náměstí dům, v němž začalo u paní učitelky Boženy Mazenauerové
jeho „hudební školení, které trvalo třiadvacet let“. Svou „nekonečnou cestu ze Svinova přes Děhylov a pustými poli do Hlučína“ barvitě popsal ve své knize Dětství ve Slezsku a při své návštěvě našeho gymnázia pak vepsal do jeho školní kroniky:„Po šedesáti letech našel cestou z Děhylova do Hlučína své dětské stopy dojatý Ilja Hurník“.
Tehdy vyhověl mému přání, aby pro naše gymnázium složil školní znělku. Po zaslání notového zápisu mi mimo jiné napsal: „… Ta znělka chce perfektní hráče, jinak z toho bude dechovka. Při slavnostních příležitostech školy se znělka ozve třikrát, takže si ji dejte nahrát s odstupem asi osmi vteřin.“ Musím dodat, že Iljova znělka se všem velice líbila a zahajovala všechny významné akce, např. benefice, kterou naše hlučínské gymnázium uspořádalo v r. 2002 k Iljovu 80. životnímu jubileu a které se oslavenec osobně zúčastnil. Tehdy se před všemi studenty a profesory gymnázia vyznal ke své celoživotní lásce k rodnému Slezsku mimo jiné slovy: „…Když pozoruji slezské písně, tak jsou naprosto odlišné od moravských i českých – ten obrovský rozsah mezi melancholií, snivostí a humorem, až černým. V jedné slezské písni si mladá žena uvědomuje, jak její muž zestárnul a rozhoduje se ho omladit tak, že ho spaří horkou vodou – no hledejte někde jinde takovouhle píseň! Jsem zkrátka pořád kořeny zapuštěn do téhle země.“
Nejednou jsem u svého bratrance obdivoval jeho neopakovatelný smysl pro humor. Vzpomínám si, když mu v porubské Hvězdárně a planetáriu Johanna Palisy předávali certifikát o pojmenování nově objevené planetky jménem Hurnik., trefně poznamenal: „…Sice nevím, jestli vstoupím do historie hudby, ale v astronomii již trčím tím, že jste jeden asteroid poctili mým jménem. Tak si představte, že teď lítám mezi Marsem a Jupiterem, že mám v průměru asi 8 kilometrů – to je slušné – a kromě toho, je tam takový objekt asi navždycky. Tady si člověk uvědomuje svoji pomíjivost, kdežto ten obrovský balvan má naději na delší život…“
V jedné ze svých dvaceti knih si Ilja posteskl, že psaní dopisů je díky moderním počítačům tak trochu v ohrožení a že on sám píše svým nejbližším a přátelům stále rukou – „ať vědí, že mi stojí za tu práci“. Ani já si nepamatuji, kdy jsem dostal naposledy dopis psaný rukou. Až na jedinou výjimku, a tou jsou dopisy právě od Ilji Hurníka. Nejen pro jejich obsah, ale i pro jeho charakteristické, hezky malované písmo je mám všechny uschovány v domácím archivu. A vždy jsem si velice považoval, že Ilja takto psal i osobní dopisy mému synovi Lukášovi, a to již po dovršení jeho 7 let života až do současnosti. Stal se tak prvním odborným recenzentem jeho literárních děl, od prvních „šuplíkových“ pokusů, až po vydávané knížky. I ty jsou součástí rodinné kroniky.
Dovolím si zde ocitovat pouze několik málo úryvků z nich. V tom prvním odpověděl tehdy sedmiletému Lukášovi na jeho předvánoční dopis: „Milý Lukáši, napsal jsi mi výborně, skoro jako spisovatel. Možná, že jím budeš. Nebo budeš muzikantem. Nebylo by divu – v našem rodě je jich plno. Dej pozor, aby vám neshořel od svíček stromeček a aby Ti při Štědré večeři nezaskočila do krku kostička z ryby. Tvůj pradědeček se nám takhle dusil rok co rok! Tvůj stryk Ilja“.
O pět let později mu napsal: „… Už je jasné, že jsi literární talent. Při četbě Tvých povídek se mi jaksi vytrácel obraz školáka – je už v nich kus profesionální obratnosti. Líbí se mi, že děj a atmosféra vychází z dialogů. Ty pak jsou přirozené, živé, aniž by se spouštěly k slangu… Nejlepší je ale básnička, kde mravnost stavíš na hlavu – je to výborný černý humor! A koneckonců i mravně účinnější než kázání se zvednutým prstem…“
Po dalších deseti letech to už byla čistě odborná recenze na jednu právě vydanou básnickou sbírku: „…Je to krásná knížka, se vším všudy bibliofilská. Udivila mě Tvá zralost, ale bez rutiny, bez usedlosti, je to mladě rozletěná zralost bez tápání v směru, bez kapky potu, zato rosy. Ale i verše křehce lyrické mají údernost. Zvlášť mě zaujal onen půvabný balanc mezi vážností a humorem, něhou a sebeironií. Je to poezie citlivá, ale nesentimentální, zkrátka mužná…Děkuji Ti za ten potěšující dojem a těším se na příští!“
A ta další kniha skutečně přišla (pozn. román Průvodci), na kterou Ilja reagoval slovy: „… Tvoje kniha mě velice zaujala, je zřejmé, že jsi pro literaturu osudově určen… Děláš to jako já. Když se mi přestane dařit v hudbě, přesednu k psacímu stroji a píšu povídku. Když se Ti nebude dařit v psaní, máš své plazy. Ale takové rady jsou beztak k ničemu, protože o sobě si rozhodneš sám…“
Svůj krátký výlet do rodinné kroniky ukončím Iljovými optimistickými slovy:
„ Svůj pokročilý věk všem vřele doporučuji. Při něm už člověk nemá naději, že by se zbavil všelijakých svých nectností, a jeho okolí, je-li rozumné, to od něho ani nečeká. Přestáváme za ně být odpovědni, jsme opět nevinní!“
Tuto Tvou radu, milý Iljo, si obvzlášť beru k srdci! Tvůj bratranec Jirka
Náhledy fotografií ze složky Benefice G Hlučín k 80. jubileu Ilji Hurníka