Výstava karet kolegy Lojzy Nasadila
Začalo to docela nevinně. V březnu jsem se zúčastnil na hlučínském zámku vernisáže výstavy „Svět karetních her“, na které presentoval svou celoživotní sbírku můj bývalý kolega Mgr. Alois Nasadil. Kdo přišel, rozhodně nelitoval. Byla to ukázka nevšedního sběratelského fandovství a trpělivé vášně k tarokovým kartám a dalším vzácným exponátům s nimi souvisejícími.
A určitě nelitoval ani ten, kdo se zúčastnil dubnové doplňkové akce k této výstavě – ukázky královské hry v taroky. Přiznám se, že jsem tuto karetní hru hrál naposledy před 40 lety, při plnění základní vojenské služby. A tak jsem se těšil, že si v roli „kibice“ zopakuji již dávno zapomenuté pojmy jako např. Štýz, Pagát, Mond, Ábeles, Preferanc, Trul aj. Byl jsem překvapen, kolik tarokářů se na zámku v onom podvečeru sešlo. Naši hostitelé se postarali o velmi příjemné prostředí, nechybělo ani lahodné vinko, takže karbaníci se mohli pustit do nelítostných bojů. Překvapivým zjištěním pro mne byla i skutečnost, že naprostá většina karetních hráčů byla spojena s hlučínským gymnáziem – nejen bývalí a současní kantoři, ale i jeho absolventi. Mezi nimi nemohli chybět snad nejznámější hlučínští tarokáři „Uhřík – otec a synové“. Právě při pohledu na bývalého ředitele SOU obchodního a mého kolegu Mgr.J.Uhříka jsem si uvědomil, že uplynulo již 25 let, kdy jsem své „zámecké“ pracoviště opustil. A tak jsem si odskočil do 1.patra oživit vzpomínky na své bývalé „místo činu“.
Byl pátek, 18,00 hod. Jen jsem zahnul ve zcela opuštěné chodbě doleva k dveřím městské knihovny, abych se dostal po točitých schodech do nové hezké čajovny (dveře byly zamčeny), stal jsem se ve stejné chvíli zámeckým vězněm. A to zásluhou paní učitelky výtvarného oboru ZUŠ, která netušíce o „vetřelci na patře“ uzamkla zamřížované dveře vedoucí do přízemní chodby. Za katrem mě objevil po čase až pan ředitel muzea Mgr.M.Chrástecký, který však marně telefonoval na všechny světové strany, aby sehnal náhradní klíče. Aby mi zkrátil čekání na osvoboditele, podal mi přes mříže aspoň skleničku vína. Pohled na mne z druhé strany musel být dost tragikomický. Mou zachránkyní se nakonec stala pracovnice knihovny paní S.Houzková, která se vrátila do práce pro zapomenutý mobil. Dlouho jsme pak spolu vzpomínali na staré dobré časy prožité na našem gymnáziu. Do hry ponořeným tarokářům jsem ani nechyběl.
<
Rodinné videoklipy
